Fiktivní rozhovor s Louisem Armstrongem

Louis Armstrong

Knihovna města Plzně a Jazz bez hranic uvádí 6. října v 18 hod.: 
Kultovní osobnosti moderní hudby: Louis Armstrong - Satchmo 
Během pořadu také povypráví kapelník Pilsner jazz bandu, Jindřich Jindřich, o své návštěvě domu Louise Armstronga.

 Fiktivní rozhovor s Louisem Armstrongem:

Pane Armstrongu, vy jste vyrůstal na začátku minulého století v neutěšených poměrech v Zadním městě, což byla velice chudá část New Orleansu. Navíc v její nejdivočejší lokalitě, kterou místní nazývali Bojiště. Tam asi k hudbě člověk moc blízko neměl?   
Co se týká mého místa narození a prvního bydliště máte pravdu. James Alley, kde jsem žil od svého narození v r. 1901 se svými rodiči, otcem Williem a matkou May Ann, ležela v místech, kde se potloukaly nejbizarnější osoby, jaké lze spatřit. Nešlo jen o různé kriminálníky, prostitutky, hazardní hráče, povaleče, pasáky, ale i o různé náboženské fanatiky, věštce a další pochybné existence. Na druhé straně se tu člověk setkal i se spoustou hodných a i když se to zdá v takovém prostředí neuvěřitelné, i moudrých lidí. Ale hlavně-byla tu spousta dětí. Co se týká muziky, to byste se divil, kolik jí tu bylo. V hospodách okolo James Alley se sice většinou hrálo jen na piáno, ale když matka chodila do práce v Canal Street , často jsem jí doprovázel. A tam na Liberty, Perdido nebo Franklin Street vyhrávaly oblíbené místní kapely. Tehdy jsem poprvé slyšel legendárního Buddho Boldena. Foukal do trumpety jako uragán. A byli tam i další. Skvělou pověst měli kornetisté Bunk Johnson, ale hlavně Joe Oliver, který později v Chicagu získal přízvisko Král.   

K muzice se pochopitelně dostaneme, ale všiml jsem si, že jste po letech opravil datum svého narození. Je také zajímavé, že do vašich osmnácti let neexistuje jediný doklad o vašem životě. Jak je to možné?   
O datu narození, které jsem si lehce upravil, už se toho napovídalo dost. Ale uznejte, existuje hezčí? 4. Červenec - Den nezávislosti a k tomu kulaté 1900! A co se týká nějakých písemných dokladů? Tam, kde jsem žil, jsme si na nic takového nepotrpěli, včetně rodných, úmrtních či jiných listů.   

Teď už k tomu nejpodstatnějšímu. Jaké byly vaše hudební začátky?   
Už v raném věku, kdy jsem nerozeznal trubku od bubnu, jsem se naučil zacházet s lidským hlasem - instrumentem, který vlastníme všichni. Ženské osazenstvo mé rodiny - prababička, babička i mamka byly velice pobožné a tak jsem kromě normální školy chodil ještě do nedělní školy a do kostela. A tam se hodně zpívalo.   

Na nástroj, tedy na trubku jste začal hrát ve vězení pro mladistvé, my bychom použili výraz polepšovna. Co jste provedl?   
Mezi Vánoci a Novým rokem je vždy v New Orleansu spousta různých slavností a ty byly v naší čtvrti vždy provázeny velkým kraválem. Jednomu ze zákazníků mé matky jsem potajmu sebral revolver a na ulici jsem střílel do vzduchu.   

Byl život ve vězení tak tvrdý, jak to vídáme v některých filmech?   
Ale kdepak. Když mě můj otec ve čtrnácti letech vyzvedl z vězení, vůbec se mi domů nechtělo. V té době už jsem byl kapelníkem vězeňského orchestru, měl jsem parádní uniformu, a tak jsem dostal strach, že si na svobodě nezahraju. Naštěstí jsem už získal slušné renomé. Kapela hrála čas od času i za zdmi vězení a tak mě lidé znali a já jsem brzy získal angažmá.   

Jaké byly v tehdejších tančírnách poměry?   
Nebyla to žádná legrace. Tehdy bylo v New Orleansu mnoho podniků a ty si tvrdě konkurovaly. Zvláště mezi tančírnami Joea Segretty a Henryho Ponce vládla tvrdá rivalita. Jednou k ránu jsem s Poncem, u kterého jsem hrál, vycházel po práci z podniku a venku na nás začali střílet Segrettyho tvrdí hoši. Byli to ale mizerní pistolníci, protože se ani jednou nestrefili. Zato Ponc sáhl pod košili a všechny bandity od konkurence odvezli do nemocnice. Když přestřelka skončila, obrátil se na mne : “Nedostal jsi nějakou?“ Až teď jsem si teprve uvědomil, co se mohlo stát a svalil jsem se jako špalek. I když mě nezranili, byl jsem v šoku několik dní v nemocnici.   

Vrátil jste se do toho podniku?  
 Ano, ale už jsem z toho hraní neměl dobrý pocit. Tak jsem si našel jiné „kšefty“. V r. 1917 zavřeli zábavní čtvrť Storyville a tím pro hudebníky nastaly velké změny, neboť přišli o práci. Mnoho z nich se odstěhovalo do měst na severu. Já jsem od r. 1918 hrál s Kid Ory´s Skinned Rabies a později v Tuxedo Brass Bandu. A také na parníku.   

Říká se, že jste do doby, než jste začal hrát na výletním parníku Sydney, plavícím se mezi New Orleansem a St. Louis, neznal noty.   
To je pravda. Ale v té době většina muzikantů, včetně těch legendárních, číst z not neuměla. Já jsem měl štěstí. Na lodi v orchestru Fateho Marableho hrál na melofón David Jones. A ten mě noty naučil.   

Další důležitou kapitolou vašeho života, bylo účinkování ve skupině Joea Kinga Olivera, který získal angažmá v Chicagu v podniku Lincolnovy zahrady. Co na vás v novém prostředí nejvíc zapůsobilo?   
Asi chcete slyšet, že velký dojem na mě nejvíc udělaly hned první koncerty, protože se na mě přišli podívat nejlepší chicagští muzikanti. Ale vašemu časopisu prozradím, že tehdy, v r. 1922 na mě nejvíc zapůsobilo nové bydlení. Měl jsem vlastní koupelnu! O něčem takovém jsme v New Orleansu nikdy neslyšeli. Koupali jsme se v neckách nebo ve škopku.   

Z Chicaga už vedla vaše cesta k celosvětové proslulosti. Desky s kapelami Hot Five a Hot Seven budou navždy náležet k mezníkům hudby dvacátého století.   
Zde bych si dovolil upozornit na malou zajímavost. Hot Five, jedna z nejslavnějších formací v historii jazzu, vlastně nebyla běžně fungující kapela. Všichni příznivci hudby, kterou jsme hráli, znali jejich skladby, ale živě je nikdo nikdy neviděl. Za její existenci vděčí jazzová historie producentům gramofonové firmy Okeh Distributing Company, která se postarala o studiové nahrávky.   

Mnozí, a to nejen mladší posluchači, vás vnímají spíše jako zpěváka, než jako trumpetistu. Zpívat jste začal ale až v pozdějších letech.   
V r. 1924 jsem na čas odešel do New Yorku k big bandu Fletchera Hendersona, kde jsem začal i zpívat. Navíc jsem zde nahrál i svůj první scatový chorus ve skladbě Everybody Loves My Baby.     

V r. 1965 jste se svým souborem All Stars koncertoval v pražské Lucerně. Pobyl jste u nás deset dnů. Na co si po letech vzpomenete?   
Báječná atmosféra během vystoupení a jam session v divadle Semafor. Zvláště se mi líbil zpěv Evy Pilarové. Je pravda, že z koncertu vyšla deska?   

Ano, ale až v r. 1979. Sledujete z muzikantského nebe současné hudební dění?   
Jistě, co bych tu také dělal? Děje se toho spoustu, ale nejvíc mě v posledních letech zaujaly přednášky v M klubu v Plzni a akce organizace Jazz bez hranic. Pestrou dramaturgií, ale i proto, že je zde slyšet muzika, u jejíhož zrodu jsem byl a dláždil jí cestu až do r. 1971. Jsem rád, že i potom mnozí nadšenci pokračují v této pouti.

Připravil Zdeněk Raboch

6. 10. 2026 18:00
Kultovní osobnosti moderní hudby: LOUIS ARMSTRONG - SATCHMO

Nejslavnějšího trumpetisty a zpěváka s charakteristickým hlasem Louise Armstronga se jednou někdo zeptal, co je to jazz. "Když se ptáte, tak se to nikdy nedozvíte," zněla odpověď. Ne, že bychom chtěli zpochybňovat tvrzení slavného hudebníka, ale i tak se v pořadu Kultovní osobnosti moderní hudby, pokusíme vysvětlit, jak jazz vznikal a kde se vlastně vzal. Připravil Zdeněk Raboch a Jindřich Jindřich j.h..
Vstupné: 60,- Kč

Rezervace míst

Louis Armstrong (6.10.2026 18:00)
Vyhledávání